Myshakov - kdo jsme a tak :-)

Jmenuji se Lenka Holasová, v roce 2009 přestanu mít nárok na studentské slevy a bydlím v Turnově :-) Po částečném omylu s výběrem předchozí vysoké školy, která byla dost náročná a trochu mimo zvířátka (zato jsem si řízla do lidské mrtvoly:-)), studuji na České zemědělské univerzitě v Praze, obor zootechnika - speciální chovy, kde bych měla končit letos, 2009. Je to škola pohodová, zájmová, pro život trochu k ničemu, ale mají zde pochopení pro blázny chovající různou malou i velkou havěť. Mezi předměty například patří anatomie a fyziologie zvířat, kynologie, teraristika, akvaristika, chov laboratorních zvířat, výživa zvířat, ale bohužel i méně příjemné záležitosti jako agrochemie, pícninářství a pastvinářství, agroekologie, mikrobiologie, chov hospodářských zvířat atd. Určitě bych ale tuto školu doporučila všem, kteří svou budoucnost nevidí v bance, ve společnosti vyrábějící neživé věci, nebo utopení v prachách získané manažováním podniků :-D.

NUDNÁ HISTORIE aneb Jenom na co si ještě vzpomenu...:-D

Prvního potkana jsem dostala v první třídě v roce 1989 na dětském pískovišti od kamarádky, kterou s potkanem vyhodila mamka :-D. Byla to holčička černá hooded a neměla to lehké. Jestli se místa v nebi získávají za utrpení v životě, snad se tam má nádherně. Bydlela ve velkém akváriu, měla bazének na koupání (kdesi jsme se tehdy mylně dočetli že se potkani rádi cachtají) a mamka jí brala v gumových rukavicích. My děti jsme ji tahali na procházky ven, na pískoviště... ještě že mamča byla duchem přítomná a zakazovala nám ji brát, jinak by jsme ji doopravdy utýrali. Z tohoto důvodu a černého svědomí opravdu nedávám potkánky jako "dárky pro děti". Děti jsou kruté, má to svůj účel,  a žijí pouze v přítomném čase. Nemyslí na následky a neradi se poučují z minulosti. Opravdu nevhodná kombinace s malým zvířátkem (ale i s velkým, které ovšem narozdíl od malého bývá vítězem nad dítětem).

Další potkánci následovali až v primě na gymnáziu, tedy někdy v roce 1994. V 11 letech jsem už měla spoustu věcí načteno, potkánci měli suchou klec s domečkem, napáječku s čistou vodou a žili dlouho. Myšák I. byl černý berkshire a pamatuji si, že posledních několik měsíců nemohl stát na zadních nožkách, buď měl mrtvičku nebo nádor u páteře. Následovalo několik Myšáků a i období bez potkánků, kdy jsem zkoušel morčátka, osmáky, myšky, křečky (uff).

V té době neexistovaly žádné knížky o chovu potkanů, internet byl ve městě na dvou místech - ve škole a u nás doma, protože máme v domě firmu poskytující internet. Proseděla jsem stejně jako dnes hodiny a hodiny u internetu a hledala všechno o potkanech. Jediný zdroj nějakých podstatných informací v papírové podobě byla brožura Chováme morčata,křečky... (Hana a Vladimír Motyčkovi, Praha, 1992) a časopis Světem zvířat. Na internetu jsem tehdy narazila na neuvěřitelné názvy barev potkanů, semtam i vyfocené. Fascinovaly mě slova himalayan, beige, siamese, cream, ivory, lynx, lila, mink, cinnamon, chocolate, blue. Prostě daleký vesmír :-D Ale musela jsem se smířit s tím, že ve zverimexu se dali sehnat akorát černobílý a když už se stal zázrak tak něco, čemu bychom dnes asi říkali champagne - trochu oranžový potkan s růžovýma očima, bez tickingu.

Rok, dva před maturitou, v roce 1999 jsme dostali za úkol napsat seminární práci v podobě jaké se píšou bakalářky. ideálně měla práce obsahovat i vlastní výzkum. Rozhodla jsem se psát o potkanech, jejich chovu, barvách. ideální záminka proč si pořídit znovu potkánky a dokonce odchovat miminka. Ve zverimexu jsem si zamluvila páreček, čekala a čekala... aby mi pak dovezli dva asociálky v černobílé hooded a berk. Holčička byla povahově příšerná, hryzala, utíkala. Sameček, nakonec Šéďa, se po mnoha dnech nechal ochočit. Tihle potkánci vyrobili první miminka narozené u mě :) Vedla jsem těmto potkánkům deníček, takže pro pobavení bude k nahlédnutí.

Pak jsem si koupila tu zmiňovanou barvičku, možná champagne.. :-) Jmenovala se Karamelka, byli po ní krásné děti a naučila mě, že vůbec není "prdel" starat se o nemocného potkánka. Karamelka měla velký otevřený nádor, který se jí sám vyhojil za pomoci jiných živočichů (popíšu na požádání v mailu, není to úplně chutné, nicméně fungující). Stálo mě to strašné nervy. Pak se jí udělal další, mezi nohama, nemohla chodit na zadní, pořád jsem jí otírala aby nebyla upatlaná od výkalů, posunovala ji k napáječce. Tenkrát jsem jezdila na závody v orientačním běhu. Karamelka se mnou strávila pět dní v kleci ve stanu, autě, kde jsem se o ní vkuse starala. Až na svou indispozici byla pořád čilá, milá, pusinkovací. Nakonec umřela ve dvou letech, ale tolik péče žádný jiný potkan nikdy nedostal. Asi bych potkánka už takhle trápit nenechala.

První naprosto zlomový potkan byl Pan Myšák - Myshak. Klučík, aguti, berkshie. Koupila jsem si ho po potkaní přestávce v roce 2002. Tahala jsem ho do školy, na privát, domů, prostě všude. Bydlel se mnou i na koleji a to navolno. Ani doma neměl vršek klece. Prostě se proběhl a vrátil se domů :-) Zlomový byl proto, protože mě dovedl k Ivetě Kendíkové. Iv se ještě teď plácá smíchy, když si vzpomene jak jsem chtěla půjčit samičku (!) aby s ní měl můj kanálník miminka :-D To neprošlo, ale zamluvila jsem si u ní dumbíka. V té době plánovala dovoz holanďánků, nebo možná už je měla, nevím přesně. Myšák umřel na pneumonii. Antibiotika v té době nějak nezabírala a nebyla taková super síť chovatelů jako dnes, aby mi pomohli a doporučili přesně lék, který by zabral :-(

Návštěva u Iv mě uvedla do transu, protože tam měla neuvěřitelné barvy potkanů :-) Fuzz, fawníky... odd-eye.. a ty dumbo uši. odvezla jsem si "jenom" agutku Míšu s dumbo ušima, která u nás bohužel moc dlouho nebyla.

Dalším naprosto zlomovým potkánkem byla Fritzy of Alphahya - Karamelka Nádherná dumbo topaz (dnes fawn) holčička, pro kterou jsem si jela z Hradce do Zlína vlakem v brutální vánici. O Karamelce se už dočtete v Babicích :-) Karamelku zná většina "starých" chovatelů, protože se po ní rodili první topazíci (dnešní fawn) v ČR.

V roce 2004 se Iv podařilo předsvědčit ZO chovatelů morčat, aby nás chovatele potkanů vzali pod svá křídla. Potřebovala několik zakládajících členů, každý se bál zodpovědnosti, ostatně ani nebylo moc lidí, kteří by se hlásili jako chovatelé potkanů. S Lenkou Nácovskou (dnes Grossman) jsme Iv pomáhaly vytvořit první standard potkanů a oslovila mě, jestli nechci dělat posuzovatele. Na první výstavě jsem byla pouze přihlížející posuzovatel a zapisovatel a po několika společných posuzováni mě nechala posuzovat samotnou.

Dnes v roce 2009, vidím úžasný pokrok oproti dřívějšku. Dají se sehnat veliké potkanům vyhovující klece (za brutálně přemrštěné ceny, ale co :-)), dají se sehnat přepravky, které udrží potkánky uvnitř a přitom se dají pohodlně vozit. Dá se sehnat tichá napáječka, s gumou potaženým vnitřkem. Dají se sehnat bezprašné hobliny v balení za babku. Dá se sehnat téměř jakákoli barva potkana, na kterou si vzpomenete. Je tolik chovatelů, že se dá pro samici sehnat množství nepříbuzných zvířat. Je tolik zvířat, že se konečně chová na barevné linie (když jsem to prosazovala na schůzi po jedné speciální výstavě v roce asi 2005 nebo 2006, tak mě chovatelé poslali do pr.. že by neudali mladé, mít 15 mláďat v jedné barvě :-D). Na výstavy jezdí běžně sto potkanů oproti dřívějším patnácti. Na výstavy se vozí zvířata, která nemají zásadní chyby oproti standardu. Potkani se léčí tak, že se vyléčí. Dřív nemyslitelné zbavit se rychle nebo vůbec pneumonie. Veterináři pochopili, že potkan se z jiné než inhalační anestezie probere jen zázrakem. Potkánci se mají lépe, stalo se standardem mít veliké klece, zajistit jim kvalitní veterinární péči, miminka jsou vymazlenější, novým majitelům jdou do rukou s milionem informací jak se o mládě starat. chovatelé dají neuvěřitelné sumy za péči o svá zvířata. Zdražila se mláďata, aby chovatelé mohli vše ještě zlepšit. Je vidět spolupráce skupinek chovatelů, prostě nádhera :-) Atd. Atd. Změnilo se toho strašně moc a je to dobře.